Jan Honsa: Sedlák s paletou

Jméno Jan Honsa registruje i mezi odborníky na umění přelomu 19. a 20. století jen málokdo. Neuvádí je ani rejstříky proslulých publikací - Wittlichovy České secese nebo Vlčkovy Prahy 1900. Setkávám se dokonce občas i se záměnou za jméno Jansa, třebaže to platí spíš pro rychlokvašné frekventanty sběratelského trhu s uměním. Zkrátka je tu značný dluh vůči nadanému výtvarníkovi, který v rozpětí svých slohových pokusů, snah a výsledků obsáhl dosti neuvěřitelnou škálu od krotkého "jansovského" realismu, mařákovského intimismu, slavíčkovské imprese přes symbolické práce či secesní aranžmá až po zvláštní deviace divizionismu, fauvismu i výrazové exprese, aby nakonec uvízl v osidlech až naivního obrázkaření na způsob sváteční modlitbičky. Zkrátka máme co do činění s umělcem nadaným a také bolavým, jemuž talent i napřímení k výkonu ztěžovaly osobní predispozice a hluboké deprese.

Jan Honsa byl výjimečný krajinář. Obraz o jeho výtvarném odkazu je zcela vychýlený, neboť veřejnost opravdu nezná jeho rannou akademickou a zvláště poakademickou tvorbu, která je mimořádná a nejednou až fascinující. V tomto krátkém textu lze jen nastínit oč běží. Vstoupil na výtvarnou Akademii v Praze na podzim roku 1893 a setrval tam do roku 1898. Výuka v krajinářské speciálce vedené profesorem Juliem Mařákem byla založena na důkladném studiu kresby. Nejprve museli studenti perfektně zvládnout kresbu přírodních detailů i celku, než mohli vzít do ruky paletu a štětec.

Zároveň ale tvořili nedílnou součást pedagogického programu plenéry, jarní exkurze, na které jezdil Mařák s nimi a korigoval. Krainu zpravidla vybírali zvolení studenti a roku 1894 mezi nimi byl právě i Honsa. Vybrali tehdy údolí Zákolanského potoka severně od Prahy a lokalitu Okoř. Tamní údolí s hradní zříceninou, hbitou potoční vodou běžící v meandrech po stromy, nedaleký rybník a svažité stráně s keři a stromy skýtalo nepřeberné množství přírodních záběrů, nehledaných prostých motivů, jež bylo možno malovat.